Pokračování , aneb ještě nejsme u cíle

...

Říkala jsem si, už to mám v kapse, teď už to bude jenom pohoda. Jenomže ono to tak v pohodě nebylo. Hlavně to znamenalo dohnat, vše co jsem zameškala, zařídit všechny možné formality, lítání po doktorech... Žádná sranda. k tomu všemu mi začalo docházet, co to vlastně znamená a v hloubi duše jsem se toho i bála. k tomu jsem si začala uvědomovat, že to není jen projít zkouškama, ale taky se připravit na život v úplně cizím, možná nepřátelském prostředí. Prve jsem se bále loučení s třídou, ale oni se se mnou rozloučili opravdu skvěle a já jim pořád dlužím své díky. Ještě těžší bylo rozloučit se s mou třídní Porfesorkou. To že jí je se asi nezmění, i když tady jsou Profesoři co plní podobnou funkci, už to není jak u nás. Když začínaly prázdniny, začala jsem to brát opravdu vážně. S pomocí pomalu celé rodiny jsem si sepsala seznam, co bych asi měla potřebovat a pořád jsem do něho něco připisovala. Taky jsem si ty věci začala pomalu chystat a zjišťovala jsem, kolik toho vlastně nemám. to množsví mě děsilo a popravdě, mamku ještě více než mě. věděla jsem že se bez některých věcí budu muset aspoň na začátku obejít, a tak jsem prozměnu začala škrtat. Asi dva týdny před odjezdem jsem měla nachystanou třetinu věcí a už to nebylo pomalu kam dávat. Týden před odjezdem jsem pomalu začala balit první krabice, protože takto to aspoň změnilo formu a stalo se to rázem skladnějším. Nejlepší bylo to, že jsem pořád neměla kufr. Potom jsme je koupili a já jsem tuším v sobotu před odjezdem nabalila jeden a ten druhý v neděli. Zbytek věcí, což nebylo už tolik jsem sbalila až v ponělí. 

Z domu jsme vyjížděli relativně brzy. Počítali jsme s rezervou kvůli večeři. Možná proto jsme do Prahy přijeli snad až příliš brzy. Zašli jsme si na večeři, ale i tak nám pořád zbývala hodina. Na parkovišti kdy jsme měli sraz byla jen asi jedna rodinka. Obešli jsme Dejvickou a vrátili se. Měla jsem žaludek úplně na vodě a začínala jsem mít strach. Nechtělo se mi loučit. Když jsem na to pomyslela, brečela jsem. Držela jsem se rodičů jak klíště. Pak mi volala teta... Věděla jsem, že to je ten nejtěžší moment, kdy se člověk musí přimět udělat něco, do čeho se mu až tak moc nechce. Když přijel Autobus, zabrala jsem si sedadlo relativně vepředu a rodiče mi zatím naskládali věci do kufru. Pak jsem potkala Lidku a svět byl hned veselejší. Už jsem si nepřipadala tak ztracená. 

Pak se objevila Paní Jana :-) a možná to mě nakonec přimělo nastoupit...